O vzdělání, školách, chudobě a rodičích

Tento dlouhodobě známý fakt se nám nedaří řešit. Důvody jsou nejen na úrovni legislativy, ale také v přímé odpovědnosti zřizovatelů a škol samotných. Nelze opomenout ani odpovědnost rodičů včetně možností, které mohou při podpoře vzdělání svých dětí využít. Jeden z výzkumů v dané oblasti ukazuje, že téměř 30 % Čechů, jejichž rodiče nemají maturitu, patří do nejchudší desetiny společnosti s minimálními úsporami. Dané potvrzuje jen to, že se nám stále nedaří přeseknout začarovaný kruh chudoby a jeho přenos na další generace.

Aktuálně jsme svědky snahy dohnat něco (Strategie školství 30+), co již mělo fungovat několik desetiletí – motivace pedagogů, podpora ředitelů škol, náležité finanční ocenění, rozvoj inovativních přístupů atd. Čím dál větší počet dětí míří ze základních škol na víceletá gymnázia. Důvodů je více a vzájemně se prolínají – aspirace rodičů střední a vyšší třídy, nedůvěra v další výuku na základní škole, potvrzení sociálního „statusu“ atd. Pokud připustíme, že je třeba začít omezovat kapacitu víceletých gymnázií, tak o to více musíme řešit kvalitu dostupného vzdělání na základních školách! Musíme rozvíjet individuální přístup jak u těch slabších, tak i těch talentovaných. Musíme být inovativní, ale současně je třeba průběžně vyhodnocovat dopady nastavených změn. Škola musí rozšířit své řady o pozice jako je logoped, psycholog, kariérní poradce či sociální pedagog – není možné, aby tyto odbornosti v sobě nadále „ukrýval“ pedagog pod rozšířením svého úvazku v roli „výchovného poradce“.

Důležitou roli hrají zřizovatelé státních škol – obce (zřizují MŠ, SŠ) a krajský úřad (zřizovatel SŠ). Aktuální cíle a plánování rozvoje školství na regionální úrovni (a jeho budoucnost) lze v jistém nadhledu shrnout do „vybavení PC učebny, rekonstrukce jídelny nebo sportovního areálu“. Právě tyto oblasti, tedy infrastruktura a materiální vybavení, představují jednorázově nejvyšší investice a stojí obrovské množství úsilí. Uvědomme si, že ředitel školy, vystudovaný pedagog, se po úspěšném výběrovém řízení stane ze dne na den „správcem budovy, odborným garantem výuky, dohlížitelem zdravé stravy našich dětí a obchodním ředitelem vzdělávacího zařízení“ a pokud bych byl sarkastický, tak i „školním hygienikem“. V mnoha „papírech“, které nesnesou odkladu, se pak vytrácí podpora pedagogů a jejich odborný rozvoj – není na to čas, zdroje či personální opora. Na jednu stranu je autonomní systém vedení škol jistou výhodou. Ale aby tento systém mohl fungovat, je třeba, aby zřizovatelé (obce, kraje) nabízeli odbornou podporu nejen při psaní investičních záměrů (renovace, přístavba a výstavba), ale také při  vyhodnocování směřování školské politiky na regionální úrovni. Bez tohoto aspektu, budou nadále vznikat situace, kdy rodič porovnává kvalitu vzdělání základních škol a dítě umisťuje do té „prestižnější“ bez ohledu na vzdálenost od místa bydliště. Tato situace pak dopadá na všechny školy v regionu – jejich příležitosti rozvoje, pedagogické týmy, finance atd.

Rozhodujícím aspektem úspěchu ve škole je stabilita domácnosti – finanční, vztahová, jistota „střechy nad hlavou“, pomoc širší rodiny či jiných institucí atd. Česká republika patří k zemím, kde je významně provázán socioekonomický status rodiny a úspěch dětí ve vzdělání. Jednoduše řečeno, je velmi pravděpodobné, že děti z rodin s nízkými příjmy dosáhnou spíše nižšího vzdělání, což se pak odrazí na jejich ekonomické aktivitě v dospělosti (a přínosu „státní kase“). Tento obraz jen potvrzuje nezbytnost začít věci nahlížet komplexněji a nikoliv jen v perspektivě úspěchu vyhodnocení školního „testu“. Krajský úřad disponuje nástroji, které mohou zajistit kapacity na doučování dětí či finanční podporu rodinám, pro které je jakýkoliv výdaj mimo platby nájmu a stravy rizikový.

Poslední část je třeba věnovat komunikaci. Funkční vztah školy a rodičů musí být postaven na fungující komunikaci. Vyučující tu opravdu nejsou od toho, aby vychovávali moje děti. Rodiče, opravdu nejsme experty na vzdělání. Tento respektující vztah dále utvářejme v diskuzi s pedagogy či vedením škol, možnostmi rodičů vstupovat adekvátně do směřování škol či třeba při možnosti využívat školy jako prostoru pro setkávání sousedů. A v neposlední řadě, zapojme i děti a studenty, mohou nám všem dát množství podnětů, které třeba nyní přecházíme. Vzdělání a školství tu totiž není tolik pro nás, jako pro ně a jejich budoucnost.

Mgr. Jan Mochťák

státní úředník, vysokoškolský pedagog, sociální politik

kandidát do krajského zastupitelstva